Poslední měsíc a půl se vezu na vlně záplavy emocí. Pozitivních emocí spojených s radostnou událostí s názvem svatba. Svatba mého mladšího bráchy, který tak dlouho čekal na „tu pravou“, až se zdá, že lepší holku nemohl snad ani najít. A našel 🙂 a neotálel a odhadl, že ona nebude chtít dlouho čekat. Mám ohromnou radost. Vyženila jsem bezvadnou švagrovou. A to, jakou váhu svátosti manželství Martin a Zuzka přikládali, bylo opravdu obdivuhodné. To se dnes už jen tak nevidí.
Proč? ptáte se určitě …. vzali to totiž opravdu poctivě. Ne snad kvůli tomu, aby bylo všechno tip ťop a všechno dopadlo perfektně, ale především proto, aby oni sami prožili největší událost jejich života tak, že ji opravdu prožijí. Že to není otázka rychle si to odbýt, případně „jen“ udělat dobrou párty.
Považovala jsem opravdu některé přípravy za přehnané. Tak víte, v Hluku je zvykem rodinu a nejbližší přátele přijít pozvat osobně. Ne, že jim to osobně řeknete. Ale až máte pozvánky, tak všechny obejdete a osobně jim je předáte a přijdete je pozvat, byť to od vás už všichni ví a vpodstatě i víte, kdo přijde a kdo ne. Prostě žádné emaily a telefony…. osobní návštěva. Pro hektický život Pražáka téměř nepochopitelné….z pohledu toho, kolik času tím člověk stráví a potřeboval by ho jinde. Houby…to důležité na první místo. Moje nepochopení se po několika měsících poté přeměnilo v souhlas. Ale pochopila jsem až celkem pozdě – a totiž že se jedná už o důležitou součást svatebního rituálu. Rituálu, kdy si tito dva mladí lidé chtěli svůj vstup do společného života prožít se vším všudy. Došlo mi to …. ale trvalo to. Ranu do hlavy mně!
Takže … pokračovali jsme svícou – reharsal, řekli by někteří. Je to jedno, jak to nazveme. Moje pocity a vzpomínky na ni, včetně fotek najdete v jiném příspěvku zde. Týden nato udělal Martin další akci a přijel s partičkou postavit u nevěstina domu májku. To muselo být ale v ulici pozdvižení. Boršice, třeste se! Tonda Adamec v plné polní s harmonikou na prsou, pekáč výtečného pečeného masa a zásoba domácí slivovice to jistí. Však si také tatíček budoucí „svata“ alias tchán posteskl, „jak dobře sa zpívalo a pilo až do pozdních hodin“. Nebo možná „brzkých ranních hodin“ – odpusťte mi, že už si nepamatuju, jak přesně to okomentoval.
Ve svatební den se před domem ženicha objevilo na silnici obrovské srdce. Muzikant + zdravotní sestra = VLN. Taky jste si z toho coby malí dělali srandu? VLN … Velká Láska Nebeská. V tomto případě se jedná o zachycení reality nejmíň na 110%. Barvy dodal ženichův svědek, umělecké ztvárnění ženichovi nejbližší kamarádi. Prý museli několikrát brouzdat pozdě po půlnoci kolem domu, než se pozhasínalo a všichni šli spát … všechno chtěli dělat v naprostém utajení. Prozrazení by bylo opravdu nežádoucí. Chápu. Ráno to bylo překvápko, i když se asi dalo čekat. Mě by to teda nenapadlo, ale jak už jsem psala výše – ranu do hlavy!
Den D, 8.30. sousedi si asi mysleli, že se koná přehlídka dechových hudeb. Ale to hoši ze Stříbrňanky přišli podpořit ženicha už domů a vyhrávali na ulici. Zajímá vás, jak to vypadalo? Fotky od Martinova kamaráda (pro změnu také) Martina, milovníka Bílých Karpat, zde. A co pak? Pak to teprve propuklo… muzikanti a ostatní příchozí do sebe kopli po štamprli nebo víc, snědli pár vdolečků, případně jiné pochutiny, co laskavě nachystaly maminky od ženichových kamarádů; naložili jsme autobus a jeli si všichni! pro nevěstu do Boršic. Autobus odparkoval u kulturáku, kde před dvěma týdny probíhala svíca. S vyhrávající Stříbrňankou v čele průvodu jsme šli k nevěstě. Připojila se k nám samozřejmě i druhá polovina rodiny a přátel, tzv. boršická větev. Ti už byli také shromáždění na jednom místě a občerstvovali se před dalšími událostmi (opět si neodpustím poznámku – moravská klasika). Jak jsme se pomalu pohybovali v průvodu, cítila jsem v žaludku podobný pocit, jako když na jízdu králů jdete v kroji v průvodu a všichni co se přišli „jen“ podívat, na vás s obdivem můžou oči nechat. Přitom bylo líné sobotní dopoledne a krom účastníků svatby a 4 malých kůzlat v humně za plotem to vypadalo, že nikde nikdo … Ouha, za chvilku byla venku půlka ulice. Ale zpívalo se, jedly se zákusky a my svatebčané jsme čekali, než uvnitř nevěstina domu proběhne akce zvaná „ženich si přijel pro nevěstu“. A ona na něj opravdu čekala a nechala se k tomu oltáři odvést 🙂
A co hudba? Muzikanti vyhrávali o 106 i před kostelem, už když jsme přijeli zpátku do Hluku a chystali se do kostela. Bylo to pro mě celé dojemné a krásné. Začátek s Ave Maria je sice možná klasika, ale v podání bráchovi spolužačky z konzervatoře, která přijela jenom proto, aby mu zazpívala na jeho životní události, byl unikátní. Je málo písniček, u kterých si člověk může krásně poplakat. Toto je jedna z nich:
Dnes, když se ti dívám do očí,
je to zvláštní, mám strach, že se mi hlava zatočí.
Z této krásy, kterou vidím … ty přece víš, co cítím.
Dnes, když se ti dívám do očí,
je to zvláštní, mám strach, že se mi hlava zatočí.
Ty jsi mojí oporou,
tak, prosím, zůstaň na věky se mnou.
Dnes, když stojíme před oltářem,
paprsky slunce nám hladí tváře,
prosíme, Pane, o dar lásky, svoji v Tobě a spolu Tvoji zůstat na věky chceme.
Dnes, když stojíme před oltářem,
paprsky slunce nám hladí tváře
prosíme, Pane, o dar lásky, svoji v Tobě a spolu Tvoji zůstat na věky chceme.
Hudební provedení osobní a kamarádské a přitom perfektní – schola ze Suché Lozy a Martinova spolužačka z konzervatoře. Škoda, že to tak rychle uteklo … pořád jsem sledovala, co dělají Anežka a Lukáš (ona pospávala, protože večer předem flámovala snad skoro do půlnoci a on se na koberci stavěl na hlavu, popřípadě si vyzouval boty a ponožky), aby nedělali bugr, že jsem se v určitých momentech přistihla, že vlastně věnuju víc pozornosti jinam, než bych zrovna měla. Ještě že máme ta krátká videa, která se dají přehrávat dokola a dokola.
My prosíme Tě, Pane,
spoj nás láskou, co nikdy nepřestane,
láskou přející, co druhým sebe dává,
co se nehádá, na křivdy zapomíná.
Spoj naše srdce, my prosíme Tě, Pane,
spoj nás láskou co nikdy nepřestane.
Láskou přející, co druhým sebe dává,
co se nehádá, na křivdy zapomíná.
Ano, o lásku my prosíme teď Tebe,
Bože, o lásku prosíme celé nebe,
Pane, dej lásku všem prosícím.
Spoj naše duše, my prosíme Tě, Pane,
spoj nás láskou, co nikdy nepřestane.
Láskou přející, co druhým sebe dává,
co se nehádá, na křivdy zapomíná.
Ano, o lásku my prosíme teď Tebe,
Bože, o lásku prosíme celé nebe,
Pane, dej lásku všem prosícím.
Už jste šli někdy v průvodu, v jehož čele kráčí novomanželé a převádí si vás do místa, kde se pak koná zbytek slavnostního veselí? Tak nám se to podařilo. Doprava stojí, průvod se vlní přes hlavní silnici, nevěsta ztrácí závoje (to jsme se dozvěděli až následně z videa), dechovka vyhrává, štamprle „léců“ a všichni už mají zase hlad. Velkolepé, ale zároveň důstojné, oslavné a radostné. Tak jsem to cítila já. Martin tomu všemu dal korunu, když měl rozseknout špalík dřeva a on k tomu na jednu ranu rozsekl i ten skoro metrový špalek, který sloužil jako podstavec. Ještě že nepoškodil hostorickou dlažbu místní tvrze, to by asi smrdělo pěkným průšvihem. Ale vlastně že se divíme – ten moment byl zcela v duchu „živelný Martin“.
Od brzkého odpoledne se tančilo – až do půlnoci. To se všechno završilo v poklidu a s důstojností. Ale teda hleděla jsem – oblezli jsme hodně svateb, ale na žádné se tak moc netancovalo. Dlouho a s opravdovou radostí. Podle mě se to celé točí kolem hudby. Hoši ze Stříbrňanky byli velká partyja, která se s Martinem už roky rokoucí zná. Martin miluje dechovku a rád si zazpívá a zatančí a Zuzka dtto. A proto si to tak sedlo. Jak poklička na hrnec se říká. A k tomu většina ostatních měla asi stejný pocit, takže odpoledne a večer byly plné hudby, zpěvů a tanců od srdce.
No nevstávalo se mi ráno lehce … Ale Lukášek to zařídil, že nebylo moc času nad tím přemýšlet 🙂 A k mému překvapení v neděli se pokračovalo. Bylo nutné postarat se o všechno to, co nám zbylo a tak jsme si odpoledne, podvečer a večer s rodinou poseděli, popili, pozpívali a dokoce ještě znovu zatančili. Říkejme tomu ve slovácko-pražské terminoligii POPRAVKY pop-up. Garáž našeho domu se na tento víkend prostě změnila na dočasnou gastro lokalitu. Lavice a stoly, výčepní pult a hudební produkce v podání Martin & Tonda (tuba / akordeon). Byl teplý jarní podvečer a v ulici to žilo. Několik sousedů probrázdilo nenápadně kolem, aby na ně Martin nebo někdo jiný z osazenstva zavolal: „Strýcu, poďte si s nama dat štamprlu na ty novomanžele!“ Dojíždělo se co zbylo, seděli jsme na zídce a já jsem si připadala jako kdysi v bezstarostných letech středoškoláka, který vysedává s kamarády mezi domovem, náměstím a dolním koncem a zítra nejde do školy – jsou přece prázdniny.
V 11 hodin jsme dýchánek nekompromisně rozpustili. Jako starší ségra, která vždy byla za tu přísnou semetriku jsem nezklamala a i tentokrát jsem se role ujala zodpovědně. Proč? Aby tato novomanželská dvojka stihla ráno vlak (odjezd v 6 ráno!!!), který byl první částí jejich svatební cesty. Vše samozřejmě obaleno rouškou tajemství. Zuzka věděla jenom to, že letí z Prahy letadlem a ať si vezme oblečení i do tepla, i do zimy. A cestovní pas. Nic víc. Nikdo další nevěděl nic. A já jsem měla pocit, že Martin večer moc nevěděl ani o sobě. Teda, abych nebyla zlá … byl v takové prima veselé náladě, že by ještě seděl a zpíva a hrál, prostě párty pokračuje, ale moc to nešlo dohromady s ranním odjezdem. No a protože nevěsta je taková jemná duše a já si servítky neberu, tak jsem to začala organizovat. Hoši domů, tady se končí, protože brzo ráno se vstává. A taky že to ráno bylo taktak. Vlak ve Staráku jsme stihli tak minutu nebo dvě před odjezdem. Řidič na ranní transport – já. Nedobrovolně dobrovolně. Co by pro tu mládež člověk neudělal…
No nic, svatba je za náma, připravte si kapesníky ještě jednou, jdeme si prohlížet videa. Napřed jedno krátké od TGNR production. A pro koho je to málo, chtěl by si poplakat víc, tady je ten jedinečný moment největšího štěstí, když přišli k oltáři. Připravte se, bude to jízda, prosím – odkaz.
Martine a Zuzko, musím se vám přiznat – toto byl pro vás opravdu krásný měsíc, na který nezapomenete. Nebylo to jen takové to rychlé – přijdeme k oltáři, řekneme si ANO a trochu si zatančíme za „békání“ popu z 80tek. Byla to opravdu radostná oslava nového společného bytí. Ať jste stejně šťastní a plní radosti, jak jste byli na svatbě vy i my. A nezapomeňte … PIJU ENOM BÍUÉ
