Trvalo nám víc než rok, než jsme vytvořili příležitost na rodinné focení mých oblíbených sportovců a horolezců T. & A.
A stálo to opravdu zato (myslím teda, snad se mnou rodiče budou souhlasit). Lokalita se nám povedla, děti nechtěli nic jiného, než lozit po skalkách a blbnout. V duchu jsem byla ráda, že to byl dobrý nápad a že takových dobrých nápadů bych mohla mít víc. Mělo to i svá úskalí, mnohdy bylo složité to dostat rozumně do záběru a děti chtěly lozit oba dva na stejné místo a pak nastal klasický boj o to, kdo z koho. Prostě jsme blbli a u toho jsem fotila a fotila a fotila.
Jediné úskalí bylo, že místo podzimu jsme tady měli pořád léto, i když září se nám už překlopilo do své druhé půlky. Takže trička a kraťasy na scénu prosím … měli jsme skoro 30°C. Mamince smekám pochvalu, že vzala dětem hodně svačiny a když už je to přestalo bavit, mohli se vrhnout na něco na zub. Na to zapomínám často klienty upozornit a ne každého napadne, že se děti budou chtít občerstvit – obzvlášť pokud opravdu běhají intenzivně kolem.
Tak tady je pár fotek na ukázku, co mé ruce a oko zvládly. Stejně je to sranda, ten adrenalin – po každém focení, unavená jak vyždímaný hadr, jedu domů s pocitem, že děti si to užily a s nervozitou, že snad tam ty dobré momenty budou tak, jak potřebuju. Abych mohla před rodiče předstoupit a říct jim – tak tady to máte a vybírejte. A oni mi mohli říct – vůbec nevíme, které záběry si máme vybrat! A pak přijde ta úleva, když konečně vidím výsledky v počítači a říkám si – uuuuf, je to tam 🙂
Díky sportovci ! Byli jste prima, tak snad někdy příště zase na viděnou.
