Věděla jsem, že focení s Petrou a Emkou bude o klidu. Neviděli jsme se dlouho, ale tak nějak jsem to tušení měla a nebylo vůbec daleko od pravdy. Jediný škraloup na tom všem bylo, že sluníčko se nám schovalo do oparu příliš brzy. Jinak to bylo přesně podle mých očekávání. Emka je klidná síla. Ráda si zkoumala, držela se u rodičů. Něco, co mnohé děti vůbec neumí. Často se mi stává, že prostě nepostojí, neposedí, potřebují lítat.
Tentokrát se mi fotilo moc hezky. Abych to ale uvedla na pravou míru. Nejde o mě, jasně že ne. Vy tady nejste kvůli mně. Naopak. A já jsem si toho ukrutně vědoma. Ale i se sebelepší přípravou, když pak nemám na práci klid, tak to na výsledku je teda poznat. A tentokrát jsem ho měla. Nemusela jsem přehazovat foťák neustále na výšku a na šířku, nemusela jsem zběsile přepínat zaostřovací body, jen jsem z povzdálí občas hodila nějaký pokyn a ono to bezvadně fungovalo. vše se odehrávalo na dece nebo pod krásným obřím ginko, který vypadal jak obrovský žlutý deštník. Miluju ten strom. Každý podzim nádherně září, jakoby jej mistr podzim oděl do zlatého pláště.
Byli jste miliónoví. Přála bych si víc takových setkání, abych mohla vytvořit fotografie, které budete milovat. Fotografie plné propojení a splynutí, něhy a intimity. Nemůžu ale přeci chtít, aby byly všechny děti stejné, že. Sama mám doma dva zcela odlišné modely. Takže, díky za vše a ať to klidové stádium vydrží. Moc bych vám to přála.
Lenka
