Tak já si jednou za čas na sebe vymyslím nějaký super úkol a ono to vždy dopadne tak, že jediný, komu se s ním chce zabývat, jsem já. No jasně – vždyť jsem si ho vymyslela pro sebe, že …?
Celý blogpost se mi smazal při vkládání fotek a já ten text nikde jinde nemám…. To je na mrtvici! Psala jsem o autentičnosti okamžiku a o tom, jak má dcera fotoaparát bojkotuje až do chvíle, kdy si s ní začnu hrát a nabídnu jí, čeho by se při dělání hloupostí mohla chytnout. A pak je to ono – sice se nám naše děti na fotkách nemusí zdát nejkrásnější a takové, jaké bychom je v ideálním světě chtěli, ale protože v ideálním světě nežijeme, jsou jiní – někdy dokonce nasupení. Ale jsou to oni – tak autentičtí, že víc už to ani nejde. Ale je potřeba to vnímat a vystihnout ten správný okamžik a chytit se nápovědy, kterou nám děti hází. A pak to jde. Takže – jsem tu na to, abych vaše ratolesti a vás nasměrovala tak, abyste si zachovali Vaši identitu, byli veselí, vypadali přirozeně a prostě líbili se sami sobě. Autentičnost je náš společný cíl. Nebo se snad mýlím? Co si o tom myslíte a jakým fotkám dávíte přednost? Ráda si Vás poslechnu.
